Říjen 2011

Věci, co neříkám

24. října 2011 v 15:41 | Kristýna K. |  °°Poezie°°

Věci, co neříkám

Nevěřím vlastním očím,
když se k tobě otočím,
snažím sechovat normálně,
mý srdce to však nezvládne.

Proč se tolik červenám,
co to k čertu znamená?
Hledám a nencházím,
slova v mý hlavě prázdný.

Jsem trochu neklidná,
snažím se být perfektní,
věta pro mě je složitá,
tak se prosím nelekni.

Kdybych mohla co chci říct,
jen pár řádků, možná víc.
Být jen s tebou každý den,
tak si žiju aspoň sen.
Kdybych mohla co chci říct,
chci jen tebe a nic víc.
Být tebou tak se uleknu,
jsou věci, co dvakrát neřeknu.

V hlavě mám milion hlasů,
že je to pro mě ztráta času,
jaký význam pro tebe má,
vlastně so si myslím já?
Uhýbám tvýmu pohledu,
bojím, se že to nesvědu.
Bojím se, že čas mařím,
přitom jak se snažím dál.

Co se děje s mým jazykem,
ta slova náhle vyšla ven.
Koktám a zadrhávám,
mám tě vážně ráda,
čím dál tím víc.

Jsem trochu neklidná,
snažím se být perfektní,
věta pro mě je složitá,
tak se prosím nelekni.

Kdybych mohla co chci říct,
jen pár řádků, možná víc.
Být jen s tebou každý den,
tak si žiju aspoň sen.
Kdybych mohla co chci říct,
chci jen tebe a nic víc.
Chci život se sny kam utíkám,
jdu dál s věcmi, co neříkám.



Cizinka

24. října 2011 v 15:16 | Kristýna K. |  °°Poezie°°

Cizinka

Zmatená ze střípků, co posbírala z tramvaje,
polapená do vlastní pasti.
A venku obrázky, z těch střípků skládá je,
daleko od milované vlasti.

V krabičce špinavých zdí cizího města,
jak balerína tančí v piškotech,
řeči té nerozumí, neví kudy vede cesta,
tak přemýšlí o minulých životech.

Jejich svět je tady a ten její tam,
kráčí životem nejistě po ledu,
mezi světy propast, kterou sešít má,
led zatím ji udržel, tak kráčí kupředu.

Skrz ty oprýskané domy a závěje sněhu,
v koloběhu života se zaťatou pěstí,
prochází jak dítě, co zažilo něhu,
hledá a touží poznat své štěstí.

Matné stíny mlhy rozeznává snáz,
špínu z ulic jarní déš't odplavil,
v cizím městě dál ubíhá čas,
pryč je prokletí, kdy se s ní nikdo nebavil.